Divadélko ZELENÁ HUSA

09.07.2009 20:39

Divadélko ZELENÁ HUSA má čest předvést: Járu Nováka podruhé - recenze

text,foto: (jjk) Divadélko ZELENÁ HUSA má čest předvést: Járu Nováka podruhé - recenze

Kdo nenavštívil v pátek 2.července dejvickou kavárnu Potrvá se ochudil o zajímavý a inspirativní zážitek, který posluchačům připravil Jaroslav Novák. Když se interpret tzv.vážné hudby pustí na cestu „písničkáře“ bývají výsledky všelijaké, ale v případě Jaroslava Nováka lze bez uzardění říci, že se toto rozhodnutí bezezbytku povedlo, ba naopak klubová scéna v něm získává nového zajímavého interpreta.

V Novákově případě se nedá úplně říci, že jde o útěk od klasické hudby. Písničky skládal tak říkajíc paralelně se studiem klasické kytary v Lidové škole umění a Pražské konzervatoři už od počátku osmdesátých let a to nejen tzv. do šuplíku, ale tehdy i pro jednu rockovou skupinu, ve které hrál na sólovou a basovou kytaru a zpíval. Jako autora ho, ale dlouhý čas svazoval smysl pro odpovědnost za odevzdané dílo a věčná nespokojenost s výsledným produktem. Což ve své podstatě znamenalo a znamená periodické předělávání, přepisování skladeb či několik nekonečných variant aranže. Trochu tím připomíná některé básníky, kteří donekonečna své verše přepisovali a přepisují a zdokonalují. (například „prokletý“ Charles Baudelaire přepisoval svůj „Splín“ stále dokola) V případě Járy Nováka je, ale dobře, že se po mnoha letech profesionální interpretační tvorby na poli klasické hudby (včetně prezentace vlastních skladem) odhodlal i k čistě autorské prezentaci svých písní před publikem.

V koncertním provedení byli jeho partnery na podiu flétnista Jaroslav Pelikán, v případě zmíněného koncertu percusista Stanislav Amcha a kontrabasista Petr Dvorský. Jaroslav Pelikán je jeho dlouholetým souputníkem ve formaci Jers-duo a jeho nástroj navozuje v některých skladbách náladu projev legendárního Iana Andersona. Také z některých písniček lze díky své lehkosti a svými melodickými postupy a harmoniemi cítit vzletnou poetiku Jethuro Tull, která dokáže intuitivně vtáhnout do děje a nasát rozháraností. Jindy se klokotání lesní bystřiny zklidní a zvážní do dylanovské baladické ponurosti a nutí k zamyšlení. K tomu přispívají i texty, které s hudbou přímo korespondují a plují ruku v ruce s melodií a dotváří její barevnost a přidávají na plastičnosti. Není od věci, že na nich se podílejí například stávající šéf českého PEN klubu Jiří Dědeček, či Michal Horáček, nebo jsou použity texty Vítězslava Nezvala, Karla Hlaváčka, Ivany Rothbauerové, Jitky Dvorské, Dalibora Demela, Marka Kamenického, Aleše Hámy a dalších. Rozmanitost autorů podtrhuje i rozmanitost atmosféry jednotlivých skladeb. Po již míněných názvucích dylanovských balad se na jiném místě posluchač ponoří do již dávno zapomenutých dob písní trubadúrů ne nepodobných středověkým madrigalům. Tento pocit podporuje i Novákova odkojenost klasickou kytarou. Ve velké většině skladeb hraje standardně nehty a jen výjimečně používá trsátko. Melancholická nálada, je ale stejně jako jednotlivé ostře oddělené barvy duhy střídána svižnějšími kytarovkami, které tu připomínají „jižanský“ countryrock, jindy Oldfieldovské názvuky a ryfy, aby následně byl posluchač zavát do irského pubu, kde se zapomněl místní muzikant zmožen několika pintami Guinesse a vzápětí se ocitne v Glasgowě a nevěřícně slyší Dire Straits a Marka Knopflera zpívajícího česky. To konkrétně v Novákově a Dědečkově písni „Jedem“, a i lehce nakřáple skřípnutý Novákův hlas svádí k jistému srovnání s Knopflerem. I jeho pobyt na podiu působí ta jakoby mimochodem. Člověk by si řekl, že tento pán šel zrovna jen čirou náhodou kolem, potkal pár kamarádů a nechal se přemluvit, aby něco zahrál. Civilní projev bez zbytečných vizuálních efektů posluchače nutí víc se soustředit na prezentované písničky a mnohem intenzivněji je díky tomu vnímá. Novákova tvorba lze jen ztěží charakterizovat jedním slovem a zařadit do nějakého obecně používaného šuplíku. Jak již bylo zmíněno pestrobarevný koktejl je namíchán z mnoha vzájemně propojených a semknutých hudebních stylů a forem, aniž by docházelo k jakékoli disproporci mezi nimi, což je podpořeno i sestavou hudebních nástrojů při živé produkci. Neznamená to, že by ve studiové podobě některá z písní ztratila svou naléhavost či květnatost, nebo atmosféru. Naopak „orchestrálky“ jsou hutnější, kompaktnější a obohacené o nové barvy a skryté melodie takříkajíc v druhém plánu, které si posluchač uvědomí právě až při poslechu studiové nahrávky. Ani baladickým písním studio neublíží, jsou čistší a průzračnější bez rušivých zvuků posluchačstva, které jsou chtíc nechtíc při živém vystoupení doprovodným jevem. Otevřít svou Pandořinu písničkovou skříňku se Járovi Novákovi tedy zcela určitě úspěšně podařilo a můžeme se jen těšit na jeho první autorské album (pokud nepočítáme přecejen klasičtější „Mlčenlivé příběhy II.“ z roku 1995) a doufat, že jeho muzika bude příjemným a milým oživením české (převážně) klubové scény.    

 

A pro úplnost přidávám profily jednotlivých umělců s krátkým doplňkem. Tím je představení jednoho, pro mnohé neznámého hudebního nástroje, který v kavárně představil bubeník Stanislav Amcha.

 

Jaroslav Novák vystudoval Pražskou konzervatoř v oboru kytara (prof. V. Kučera) a skladba (prof. B. Řehoř). Je laureátem soutěže Mladá Praha 1995. V témže roce vydal spolu s flétnistou J. Pelikánem autorské CD „Mlčenlivé příběhy“. Je stálým členem souborů Musica a Tre, Tres Bona Fide, Jers-duo (s J.Pelikánem) a pravidelně spolupracuje s orchestrem Národního divadla, Pražskou komorní filharmonií, komorními orchestry Berg a Virtuosi di Praga, souborem Agon a dalšími. Rovněž působí v kytarovém duu s M.Hromkem („Keltská kytara“) či s D. Holým (mj. spolupráce s E. Adlerovou na projektu „Carmen a flamenco“). Věnuje se časté studiové práci ( mj. Fisyo, ČNSO, ČT), podílel se např. na albech P.Milcové, C + K Vocalu, J. Suchého, J. Dědečka, D. Kolera či Ravena. Jako skladatel se orientuje jednak na tvorbu pro kytaru (2 kyt. koncerty, suity, sonáty, etudy apod. - na mezinárodním kyt. festivalu „ Mikulov 1998 “ byla provedena jeho komposice pro kyt. orchestr), jednak na zhudebňování moderní české poezie (na 250 písní). V současné době vyučuje na Pražské konzervatoři a vystupuje jako sólista s vlastním autorským programem, kombinujícím jak jeho písňovou, tak kytarovou tvorbu.

 

Jaroslav Pelikán, je členem orchestru Národního divadla. Na pražské konzervatoři studoval hru na flétnu (prof. Jan Riedlbauch) a skladbu (prof. Jindřich Feld). Ve studiu dále pokračoval na Hudební akademii múzických umění (hra na flétnu u prof. Františka Čecha a prof. Jiřího Válka, skladba u prof. Václava Riedlbaucha a doc. Juraje Filase). V letech 1992-93 působil v Brazílii. Od roku 1996 je prvním flétnistou orchestru pražského Národního divadla. Jako sólista vystupuje s řadou orchestrů, např. s Pražskou komorní filharmonií, Východočeskou filharmonií Pardubice, Talichovým komorním orchestrem, Severočeskou filharmonií Teplice, Karlovarským symfonickým orchestrem a s brazilským Orquestra da camera do Pará. V sólové hře se představil také v Japonsku, Brazílii, Německu, Maďarsku, Francii, Itálii aj. S kytaristou Jaroslavem Novákem je členem Jers-dua a společně vydali CD Mlčenlivé příběhy. V roce 2007 byl jako pedagog pozván na mistrovské kurzy pořádané federální univerzitou v Brazílii. V současné době hraje na dřevěnou flétnu německé značky Anton Braun. Jako skladatel se věnuje především instrumentální hudbě. Můžeme jmenovat např. koncerty pro hoboj (provedený mimo jiné v Tokiu za přítomnosti japonské princezny), flétnu, kytaru a fagot (objednaný pro soutěž Pražského jara 2002), Dechový kvintet, Stabat Mater, Symfonii B dur, Betlémskou mši aj. Pro hobojovou soutěž Pražského jara 2008 zkomponoval Sonatinu.

 

Petr Dvorský absolvoval Jazzovou Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze a soukromě studoval klasickou hru na kontrabas u profesora Jana Kmenta, profesora Václava Fuky a profesora Jiřího Valenty. Na českou jazzovou scénu vstoupil jako člen debutujícího kvarteta The Four s Karlem Růžičkou jr., Stanislavem Máchou a Jiřím Slavíčkem, které v roce 1990 zvítězilo v mezinárodní soutěži jazzového festivalu v Karlových Varech. V roce 1992 získal s Triem Pavla Wlosoka třetí místo na mezinárodním soutěžním festivalu Jazz Juniors v polském Krakově. Od té doby spolupracoval s předními českými i zahraničními jazzmany jako např.:Sandy Lomax, Mark Vinci, Steve Lacy, Steve Houben, Juraj Bartoš, Gabriel Jonáš, Matúš Jakabčic, Michel Montanare, Karel Růžička, Emil Viklický, Eva Olmerová, Evžen Jegorov, Štepán Markovič, Vojtěch Eckert, Luboš Andršt, Roman Pokorný, Najponk a dalšími. Několik let po sobě byl nominován v anketě České jazzové společnosti jako talent roku. S triem Beaty Hlavenkové vystupoval na Prague Jazz Open festivalu v projektu s Kanadskou trumpetistkou Ingrid Jensen, členkou The Maria Schneider Bigbandu. Spolupracoval na turné po České republice s vynikajícím Markusem Printupem, prvním trumpetistou bigbandu Wyntona Marsalise. V současné době hraje Petr Dvorský s Miriam Bayle Bandem, s Elenou Suchánkovou & Jocose Jazz, v Rostislav Fraš Q a v novém projektu Infinite Q. Z mezinárodních projektů lze jmenovat Česko-Finskou formaci „Connection“ a „Trio Music“ s Velšským tenorsaxofonistou Osianem Robertsem. Od roku 2004 je členem Bigbandu Českého rozhlasu. V letech 1999-2003 byl redaktorem jazzového časopisu JAM a v letech 2004-2005 ředitelem Letní jazzové dílny v Praze, pořádané Českou jazzovou společnosti.

 

Stanislav Amcha vystudoval jsem Pražskou konzervatoř v oboru fagot. A posléze studoval hru na percuse a bicí nástroje u prof. Veselého. Spolupracoval a spolupracuje s Vesnou Caceres (Chorvatsko), Burmou Jones, Petrem Kotvaldem, Karibe, Erishou – Erikou Horkou a jako host s Bigbandem Felixe Slováčka. Ale na koncertu Járy Nováka hrál na podivnou bedýnku, která se jmenuje Cajón (španělsky bedýnka). To je perkusní hudební nástroj latinskoamerického původu, který se dnes hlavně používá v kubánské a peruánské hudbě a také při flamencu a rumbě. Jde o takovou, na pohled zcela obyčejnou bednu s ozvučným otvorem na jedné straně. Traduje se, že původně šlo o bedýnku na přepravu ryb nebo pomerančů, na kterou bubnovali otroci v Karibiku, když jim otrokáři spálili jejich bubínky. Na cajón se hraje tedy v sedě (obkročmo na nástroji) na něm a to prsty a dlaněmi tak, že se bubnuje na ozvučnou desku nebo její hranu. Uvnitř bedny jsou podélně natažené laditelné kovové struny, které podle místa úderu na desku zní. Dobří bubeníci na cajón umí imitovat zvuk celé základní bicí soupravy. Cajon je většinou celý ze dřeva, ale některé firmy vyrábí přední stranu i z plastu. Kvůli čistotě zvuku se na spodní desku dávají nožičky, aby deska neseděla celou plochou na zemi. V současné době cajon prožívá svou renesanci a dokonce se některé firmy přímo pecializují jen na výrobu tohoto nástroje.

 

Divadélko Zelená Husa je rubrika – nebo příloha Magazínu LČR určená kultuře, divadlu a různým dalším odtažitým věcem, které vlastně ani nemají nic společného s létáním a letectvím. Ale možná taky trochu, protože leckteří umělci mívají často hlavu v oblacích. A proč zrovna Divadélko Zelená Husa? To je prosté. V osmdesátých letech mne inspiroval a zaujal (kromě jiných dramatiků jako byl Eugene Ionesco, Slawomir Mrozek, Václav Havel, Jacques Prévert, nebo Friedrich Dürrenmatt) polský básník a satirik Konstanty Ildefons Galczyński. A na přelomu 80. a 90.let jsem měl ideu založit divadelní soubor s tímto názvem a tehdy jsem i režijně upravil a připravil tři tituly pro tuto plánovanou divadelní společnost – Veliký hněv Filipa Hotze od Maxe Frische, Mouchy jean-Paula Sartea, vlastní adaptaci Čapkovy Války s mloky a  i dokonce vlastně měl i hotové obsazení, ale bohužel vývoj počátku 90.let tyto plány kamsi zasul do nenávratna. Ale teď a tady je tak trochu příležitost napravit situaci a rehabilitovat se za svou emigraci na začátku 90.let od kultury, divadla (a divadelní kritiky) a umění k politické novinařině, do státní správy a vůbec do úřednického saka s klotovými rukávy. A proto na tomto místě budou uveřejňovány materiály právě o těchto tématech, nebo třeba o nových premiérách a tak podobně. 

Jakub Jan Kühnel

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Menu

Z fotogalerie

Hlavní partneři webu

Databáze letišť

Army burza

Partneři webu

 

WebArchiv - archiv českého webu

Reklama