Aktuality

28.09.2018 01:00

Svatý Václav 28. září

(red), www.abcsvatych.com Svatý Václav 28. září

Svatý Václav (*907 – + 28. září 935) byl českým knížetem a je považován za hlavního patrona české země. Kníže Václav I. byl synem knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry a jeho prarodiči byli kníže Bořivoj I. a jeho žena (dnes svatá) Ludmila. Podle četných legend byl Václav na svou dobu neobvykle vzdělaný a uměl prý mimo jiné staroslověnsky, latinsky a patrně i řecky. Což by bylo na tehdejší dobu, kdy převážná většina tehdejších panovníků byla negramotná, pozoruhodné. Tehdejší autoři legendy možná trochu knížete idealizovali vzhledem k tomu, že sami byli mnichy a tak chtěli mít památku panovníka obdobně zbožnou s ctnostnou. Ale kromě legend se knížetem Václavem zabývá i kronikář Widukinda z Corvey.

A jak je psáno v www.abcsvatych.com žil v 10. století. Václav byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela z polabských Stodoranů. Podle staré tradice se narodil kolem r. 907 ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva bratry, Boleslava a Spytihněva, kteří byli mladší než on, a čtyři sestry, z níchž známe jménem jen jednu, Přibyslavu.
Václav byl pokřtěn pravděpodobně slovanským knězem, jedním ze žáků sv. Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila: "A jeho bába Ludmila ho dala vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova, a dobře si osvojil jejich smysl. Odvedl jej pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám latinským. A vyučil se dobře." (První slovanská legenda o sv. Václavu.) Na Budči, při kostele sv. Petra, zbudovaném knížetem Spytihněvem, byla jakási vyšší škola, kde se učilo latinsky. Dostalo se tedy Václavovi vzdělání, jímž se nemohli honosit panovníci velkých národů, ba ani sousední králové němečtí. Důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. K vznešenému ideálu křesťanskému přilnul s veškerou silou svého nevšedního ducha a s veškerou vroucností mladého srdce a snažil se později jako vladař uvádět tento ideál plně a opravdově v život.
Celá hloubka rozporu mezi ideálem, k němuž chlapec přilnul, a světovým názorem jeho okolí se ukázala, když kníže Vratislav předčasně zemřel 13. února 921 a vlády se ujala Drahomíra. Ta, nespokojena s učenecko- -mnišskými sklony Václavovými, snažila se dát jinou podobu vládě, než byla za doby jejího manžela, švagra a tchána. Zdá se, že ti u pražského dvora, kteří přáli dosavadnímu stavu a vývoji věcí, tušili, že od Drahomíry hrozí nebezpečí pro výchovu budoucího knížete. Proto svěřili další Václavovu a Boleslavovu výchovu jejich babičce Ludmile.Tím ovšem se jen rozdmýchala Drahomířina nenávist ke tchyni. Ti, kteří podporovali Drahomířinu politiku, ji v této nenávisti jen utvrzovali. Z Drahomířina příkazu pak zardousili Ludmilu v noci z 15. na 16. září 921.
Tyto vnitřní zmatky neprospívaly zemi. Využil jich bavorský vévoda Arnulf a na jaře roku 922 se svým vojskem pronikl do Čech. Když nastoupil Václav na trůn (asi kolem r. 924), byla země rozdělena na vzájemně nevražící strany, okolní vévodové zdvihli hlavu a vážnost knížete byla otřesena. Vzrostlo též nebezpečí ze strany německé říše, kde si upevnil moc Jindřich I. Ptáčník. Václav začal vládnout energicky a cílevědomě. Rozešel se navždy s lidmi, kteří byli u vlády za jeho matky a řekl jim: "...Ať nikdo z vás se již nedopouští ohavnosti vraždy, jíž jste se často poskvrnili. Neustanete-li od porušování tohoto zákona z bázně před nejvyšším Králem, pak vězte, že hněv náš vzplane proti takovým nešlechetníkům, a rozpálen horlivostí Boží, dá Jim stít hlavu. Nevraživost mezi oběma stranami však nepřestala.
Poněvadž Václavova strana označovala Drahomíru za původkyni všech nepokojů a přikládala jí dokonce úmysly, které nikdy neměla, že chce zavraždit Václava i Boleslava, aby sama vládla, poslal svou matku a její přívržence do vyhnanství, dokud nebude v zemi zjednán pořádek "a až bude všechno zařízeno, co by se zdálo sloužiti míru v knížectví" (Kristiánova legenda, kap. 5.). Když se tak stalo, povolal svoji matku z vyhnanství. Jiné gesto, které charakterizuje začátky jeho vlády, bylo přenesení ostatků sv. Ludmily z Tetína do Prahy. A vyhnaní kněží byli povoláni zpět. Aby nenechal osud země náhodě a nestal se hříčkou v rukou velmožů, staral se náležitě o svoji vojenskou družinu, které byl svou statečností vzorem. Patrně byl na počátku své vlády nucen hájit své dědictví proti mocnému knížeti Zličanů; jenž chtěl využít starých politických zmatků a nezkušenosti mladého vévody. Vypráví o tom Kristián v závěru své legendy: "Ale když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten bude vládnout." I oba tedy vyjeli proti sobě k zápasu na život a na smrt. K boji však nedošlo a zlický vévoda (kronikář Dalimil jej nazývá Radislavem - Raclavem) se Václavovi poddal. Václav pak vyřešil celý konflikt smírem.
Za vlády krále Jindřicha I. Ptáčníka moc německé říše velmi zesílila, což neblaze poznali polabští Slované. R. 929 stanul Jindřich I. se svým vojskem a s pomocným Arnulfovým sborem před Prahu. Václav řešil tuto situaci smírně bez újmy pro zemi. Od té doby zůstaly jeho styky s Jindřichem přátelské. Pravděpodobně při této příležitosti dostal Václav od Jindřicha rámě sv. Víta. K nejzákladnějším otázkám Václavova panování patřilo vykořenění pohanského smýšlení, čili přeměna staré české společnosti v novou, proniknutou křesťanským duchem. Šířením křesťanství a praktickým uskutečňováním jeho zásad zasloužil se o to Václav víc než druzí pomocí pochybných, tvrdých prostředků a politických výbojů. Byla to otázka životní. Jen křesťanství mohlo stmelit tvořící se stát, zajistit jeho existenci a povznést jej kulturně. Václav se snažil o reformu v soudnictví. Jeho snahou bylo omezit co nejvíce počet odsouzení k smrti a soudní praxi přivést na jinou úroveň - "dalek byl užívání všelikých muk pohanských při soudech" a usiloval, aby soudcové nesoudili podle své libovůle. Snažil se též o zmírnění otroctví, které bylo v jeho době v našich zemích velmi rozšířeno. "Vykupoval ty, kdo byli prodáni (pro nějaké provinění) do otroctví" a při různých příležitostech "posílal na tržiště a všechny mladé otroky, které otrokáři na trh přivedli, z lásky k Bohu vykupoval." "Netoliko však v knihách se vyznal, nýbrž - -víru naplňuje - všem chudým dobrodiní prokazoval, nuzné nasycoval a jednal podle evangelia: nemocné služebníky živil, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, všechny kostely zlatem vyzdobil. Věřil v Boha celým srdcem, všechno dobré činil v životě svém." (První slovanská legenda o sv. Václavu.) Sílu pro tento život čerpal v modlitbě a v eucharistii. Na Pražském hradě dokončil kostel sv. Jiří, založený Vratislavem, a začal budovat chrám sv. Víta, rozlehlou čtyřapsidovou rotundu s přístavkem pro schodiště. Tato monumentální rotunda svatovítská byla skvělým příkladem raně středověké stavby, ve střední Evropě jedinečným. Václav udržoval přátelský poměr k Řeznu a jeho biskupovi. Uznání pak svatosti kněžny Ludmily i stavba velkého svatovítského kostela mohou být náznakem velkých Václavových plánů, aby se totiž Praha stala sídlem biskupství. Snad s tím souvisí i jeho zamýšlená cesta do Říma, odkud papežské svolení k založení biskupství přinesla později jeho neteř Mlada.
Mladému a vzdělanému knížeti bylo souzeno řídit osudy české země jen krátkou dobu. Část velmožů jeho snahy nechápala. Byli to především ti, co již byli dříve v opozici proti sv. Ludmile. Též Václavova horlivost v šíření křesťanství nebyla po chuti mnohým vladykům. Václavovi odpůrci využili ctižádosti a vládychtivosti jeho bratra Boleslava k spiknutí proti němu a rozhodli se jej odstranit.Bylo to spiknutí politické. Václav se totiž snažil upevnit jednotu země a vyhnout se konfliktům se silnými sousedy. Uvolil se zaplatit poplatek císaři Jindřichovi I., aby zabránil další válce. To velmi vadilo Boleslavovi a jeho přívržencům. Za místo vraždy zvolili (Starou) Boleslav a využili svátku patronů tamějšího kostela sv. Kosmy a Damiána 27. září. Václav přijal pozvání na slavnost a, ač varován, přijel do Boleslavi se svou družinou. Druhého dne spěchal beze zbraně podle svého zvyku na jitřní do kostela. Cestou jej Boleslav napadl, ale Václav jej odzbrojil. Přiskočili však Boleslavovi společníci a Václava u dveří chrámu zabili. Bylo to 28. září 929 (935). O roku Václavovy smrti jsou mezi historiky spory. Smrt vévody měla samozřejmě za následek záhubu jeho přátel, pokud neuprchli. Zdá se, že i Drahomíra byla na slavnosti v Boleslavi. Když se dověděla o zavraždění svého syna, spěchala s pláčem na místo vraždy a vzala jeho tělo a s několika věrnými jej skryla v kostele.
Protože si však nebyla jista životem, utekla na území Charvátů (do východních Čech) . Václav, "athleta Christi", zahynul jako oběť bratrovy ctižádosti, ale i jako uskutečňovatel českého křesťanství, k němuž položila základ činnost sv. Metoděje. Vrahové mimoděk darovali národu svatého mučedníka. Václavovou smrtí pak začíná jeho duchovní tisícileté panování v českém národě. Tragický konec mladého knížete vzbudil k němu sympatie i u těch, kteří s jeho politikou dříve nesouhlasili. I Boleslav uznal svoji vinu a dal bratrovo tělo přenést z Boleslavi do Prahy a uložit ve svatovítské rotundě (4. března, tři roky po Václavově smrti. ).
Úcta ke knížeti se začala rychle šířit. Životopis byl napsán staroslověnsky brzy po jeho smrti. Již v raném středověku mu byla zasvěcena řada kostelů; kostel na Proseku (z r. 972) je jedním z nich. Na začátku 14. stol. mu byl zasvěcen jeden z oltářů v bazilice sv. Petra v Římě. V českých zemích je 332 kostelů zasvěcených sv. Václavu,další kostely jsou mu zasvěceny na Slovensku, v Lužici, Polsku, bývalé Jugoslávii, Maďarsku, Rakousku a v USA jich je na šedesát. Od r. 1670 je jeho svátek v celocírkevním kalendáři. Sv. Václav a jeho bába sv. Ludmila jsou dosud uctíváni i v ruské pravoslavné církvi. V 11. a 12. stol. se probouzí české vlastenectví, jež vidí národní nebezpečí v přílivu německých kněží a mnichů a německého dvořanstva do země a hledá oporu u svých patronů na nebesích. Symbolem tohoto vlastenectví se stávají čeští světci, zejména sv. Václav: v té době vznikají první sloky písně "Svatý Václave". Svatý Václav se stává věčným panovníkem a dědicem české země. Velkým ctitelem sv. Václava byl Karel IV. V novostavbě chrámu sv. Víta vyzdobil jeho kapli nejkrásnějšími českými drahokamy. Tato kaple se pak stala schránkou i nově pořízené české královské koruny, kterou Karel prohlásil za majetek sv. Václava, takže budoucím králům českým byla toliko propůjčena a tito byli jen dočasnými nositeli věčné koruny svatováclavské jakožto symbolu českého státu. Také v době husitské byla svatováclavská úcta živá. Sám M.J. Hus byl ctitelem sv. Václava. Staří čeští svatí byli husitům milí, protože se dočítali ve starých legendách, že přijímali pod obojí. Pouze radikální křídlo husitů zavrhovalo svatováclavskou úctu.
Zvláště pak v dobách těžkých pro vlast , národ a církev se lid utíkal ke sv. Václavu a prosil jej o pomoc: "Nedej zahynouti nám ni budoucím!" V r. 1929 národ důstojně oslavil tisícileté výročí smrti svého svatého vévody a děkoval za svoji svobodu. Toto sepětí národa se sv. Václavem nalezlo svůj výraz i v literatuře od 10. stol. po dnešní dobu a v nespočetných dílech lidového i vrcholného umění. O svatováclavské problematice existuje též rozsáhlá vědecká literatura. Svatováclavská úcta se stala neoddělitelnou součástí českých církevních a národních dějin.
Píseň Svatý Václave byla po několik století neoficiální národní hymnou. Právem může být sv. Václav nazýván i patronem těch, kdo usilují o mír. On usiloval o mír nejen slovy, ale svým jednáním, svými činy, ne zbabělým ustupováním, ale osobním nasazením tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život. Nevěděl, že v zápase s Radslavem Zlickým Bůh zázračně zasáhne. A protože chtěl zůstat svému bratru bratrem, raději položil svůj život, než by volil cestu násilí. Neboť miloval své nejbližší, svůj národ, každého člověka. Proto po celou dobu své vlády usiloval o mír, mír, který vychází ze spravedlnosti a lásky. A Čechové si byli vědomi, že mají ochránce a přímluvce za mír u Boha. V tomto pojetí se objevuje od časů krále Vladislava (12. stol.) jeho podoba na české státní pečeti s charakteristickým nápisem "mír země Vladislavovy v rukou sv. Václava". V jiné situaci to pak zachycuje známá chrámová píseň Otče náš, vyslyš nás:
 
Kníže náš, shlédni k nám, zahynouti nedej nám,
chraň nám v míru zem i víru, svatý Václave!
 
V novější době vystupuje před nás ze svatováclavské tradice stále důrazněji motiv odpuštění, který je duchovním předpokladem smíření mezi lidmi a skrze něj smíření s Bohem, které pak je předpokladem dobrému soužití a další spolupráce. Vlastně je to výzva k naplnění evangelní zásady "jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám" a ,Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, v tom je celý Zákon a Proroci" (Mt 7,2 a 12). To je klíč v našich rukou k dosažení vlastní spásy, k vylepšení vztahů ve společnosti i k budoucnosti národa, za nějž neseme odpovědnost.
 
Je patronem :
Čech, Moravy; míru; sládků.
 
Atributy:
svatováclavská orlice, dva andělé po stranách, klasy a hrozny, kopí s praporem, někdy na koni, reliéf paládia.
 
Modlitba
Všemohoucí, věčný Bože, dej, ať po vzoru svatého mučedníka Václava žijeme moudře a spravedlivě, ať statečně usilujeme o to, co slouží k nastolení tvého pokoje, a přemáháme zlo dobrem. Amen.
 
Zdroj : Jan Janoušek, Cyrilometodějský kalendář z roku 1994

 

 

Menu

Z fotogalerie

Hlavní partneři webu

Databáze letišť

Army burza

Partneři webu

 

WebArchiv - archiv českého webu

Reklama